Jedna z věcí, která mi v práci sestry dělá velký problém, je dívání se do očí umírajícím lidem. Až když jsem s někým prožila jeho umírání, teprve poté jsem pochopila plný význam sousloví "oko, okno do duše".
Je jedno, jestli jsou staří, mladí, akutně nemocní nebo stonají už dlouhou dobu. Jestli jsou se svým stavem smíření nebo ne. Jakmile začnou odbíjet poslední hodiny, někdy i minuty, jejich životů, výraz v očích se změní.
Každý můj pacient má v očích určitou jiskřičku a pokud se nachýlý jeho čas, ta drobounká věc se vytratí. Většinou je to otázka mrknutí. Koukám se mu do očí, mrknu a najednou vím, že je čas. A nevím to jenom já, vědí to i oni. Poznáte jim to v očích. Zpočátku jsou vyděšení, co že se to s nimi děje. Většinou to ale rychle pochopí, a pak už vidíte jenom klid, smíření a někdy i úlevu. Úlevu od bolesti, od psychických problémů, od všech jejich trápení.
Jediné, co v tuhle chvíli můžu udělat, je zastavit, sednout si k nim, nebo u nich jen tak stát a dát najevo, že tu jsem s nimi, že tu nejsou sami, že nezemřou sami. Ač jsem hodně mladá, tak z praxe vím, že nejlepší je mlčet, ruce držet u těla a nechat je, aby v klidu a v pokoji odešli...
Žádné komentáře:
Okomentovat